„Zůstaň poblíž.“

Bezpečnosti u vody se věnuji celý život. Ne proto, že je to zábavný koníček — ale protože jinak nemůžu. Třicet let plavecké výuky, snad ve všech systémech, které tahle země zná. Čtrnáct let jsem stál jako plavčík u bazénu. A dnes jsem navíc předsedou NSWZ.

A ne, opravdu nejsem jediný, kdo to vidí. Zeptejte se kteréhokoli plavčíka, instruktora, člověka od záchranné služby — všichni přikývnou. Vidíme všichni totéž. Jenom se mění zatraceně málo.

Protože víte, v čem je ten skutečný problém? Není to v plavecké výuce. Není to v nedostatku záchranných služeb. Není to v málu cedulí nebo vlajek. To všechno tu je.

Leží to v něčem mnohem menším. V tom jednom okamžiku na osušce, kdy si rodič řekne: ale jdi, ona zůstane poblíž.

Tam se to zvrtne. A ten okamžik jsem ten den neviděl jen jednou.

Necelých deset minut po té záchranné akci ji vidím. Tak čtyři roky, odhaduji. Sama si courala po pláži, ani stopa po rodiči. Nikdo ji nedržel za ruku. Úplně volná, úplně v klidu, a vůbec netušila, že by to mohl být problém.

Dloupnul jsem do své partnerky. Ta to mimochodem už sama viděla — ona je taky z plaveckého světa, takže oba máme zapnutou tu stejnou anténu. Šla k ní, sedla si vedle ní, dala se s ní do řeči.

Proč jsem to neudělal sám? Upřímně? Chlap po čtyřicítce, který na plné pláži přijde k cizí čtyřletce — to dělá scény. Neoprávněně, ale tak to prostě chodí. Tak to udělala moje partnerka. Vyřešeno.

Pak přišel její brácha. Tak sedm let, o tři roky starší. Přicházel od osušek, sám, evidentně poslaný, aby si sestru odvedl. Žádný spěch, žádné starosti ve tváři. Pro něj to byla zjevně ta nejnormálnější věc na světě.

A o pět minut později? Zase si tam courala sama. Ne hned do vody, to ne. Ale ani u nikoho, kdo by na ni dohlížel. Protože tam nebyla žádná hranice. A minule to taky nemělo žádnou dohru — tak proč by se zdržovala.

Nechápejte mě špatně, ty rodiče chápu. Sám jsem rodič, mám dvě děti. Den u moře s malými dětmi není dovolená, to je makačka. Mazání krémem, stan, kyblíčky, hlad, čůrání, písek úplně všude — a v jednu chvíli si prostě chcete na pět minut sednout na zadek a na nic nemyslet. Naprosto lidské. Na tom není nic špatného.

Ale „zůstaň poblíž“ — s tím tříleté nebo čtyřleté dítě nic nezmůže. To není pokyn, to je mlha. Poblíž čeho? Jak daleko je daleko? A mezitím se to moře jen leskne. Šumí, pohybuje se, táhne vás k sobě. Pro malé dítě je to neodolatelné.

Děti v tomhle věku žijí úplně přítomností. Neutíkají proto, že zlobí. Prostě se jdou podívat. Zkoušejí. Jdou za tím, co jim upoutá pozornost. A voda jim nic nevrátí — žádné varování, žádné znamení.

Utonutí nevypadá jako ve filmech. Žádné šplouchání, žádný křik. Je tiché. A rychlé.

A právě tohle má skoro každý špatně: utonutí nevypadá jako ve filmech. Žádné šplouchání, žádný křik, žádné ruce divoce mávající nad hladinou. Je tiché. A rychlé — často půl minuty, někdy míň, a běžně hned vedle lidí, kteří nic netuší. Moře nevolá o pomoc za vaše dítě. Jen čeká.

Záchranné služby, klobouk dolů, opravdu — ti lidé mají cenu zlata a dělají svou práci dokonale. Vlajky, cedule, všechno v pořádku. Děti se učí plavat, dělají odznaky, naprosto správně.

Ale o tom okamžiku těsně předtím se skoro nikdy nemluví. O těch pěti minutách na osušce. O tom „ale jdi, ona zůstane poblíž“.

Tam se to zvrtne. Ne ve vodě. Předtím.

Žádná věda. Tři věci, nic nestojí, fungují všude — Noordwijk, Španělsko, bazén za rohem, je to jedno.

1. Udělejte tu hranici viditelnou. Ne „zůstaň poblíž“, ale „k téhle vlajce smíš, a ani o metr dál.“ Ukažte to. Tříleté dítě pochopí vlajku. „Poblíž“ nepochopí.
2. Domluvte se, kdo se dívá. Nahlas. „Skočím k tašce, teď dáváš pozor ty.“ Ne mlčky předpokládat, že se dívá ten druhý — protože pak se za chvíli nedívá nikdo. Stává se to častěji, než si myslíte.
3. Když se to zvrtne, něco s tím udělejte. Když dítě překročí hranici a vy ho necháte jít, ta hranice je pryč. Konec. Přesně co se tam stalo — nikdo nic neudělal, a o pět minut později zase utekla.

Ta holčička si tedy o pět minut později zase courala sama. Ne do vody. Ale ani u rodiny. Žádná hranice, žádná dohra.

Ten den to dopadlo dobře. Ale „většinou to dopadne dobře“ — na tom bezpečnost nepostavíte.

A ne, nepíšu to proto, abych rodičům přivodil mizerný pocit. Píšu to proto, že po třiceti letech pořád sedím na takové pláži se stejným uzlem v žaludku. Frustrace, trochu malomyslnosti, a upřímně řečeno i obyčejný smutek. Protože to všechno začíná u toho, abyste si uvědomili, že těch pět minut — ano, i ve volný den, i když jste úplně vyřízení — může být ten nejdůležitější okamžik celého vašeho dne.

*Voda má času dost. Jen čeká.*